Časopis Blaník

O perníkové chaloupce

Byl jednou jeden dřevorubec a ten žil se svou ženou a dvěma dětmi, Jeníčkem a Mařenkou, na kraji velikánského lesa. Byli chudí a často neměli co jíst. Jednoho dne, to už byla jejich nouze k nevydržení, řekla večer žena: „Ráno zavedeme děti hluboko do lesa a necháme je tam.“ Dřevorubec s těžkým srdcem souhlasil.
Jenže děti nemohly hladem spát, a tak všechno slyšely. Jeníček se chvilku prohraboval ve svém šuplíku, až vytáhl podrobnou mapu jejich lesa. „Nic se neboj Mařenko, tady se neztratíme, budeme doma dřív, než se setmí.“
Příštího dne je rodiče zavedli doprostřed lesa a nechali je tam. Jeníček se podíval do mapy a hned věděl, kudy k domovu. Rozběhli se s Mařenkou nejkratší cestou. Jenže, když ještě nebyly ani v půlce, dostali ukrutný hlad. Včera skoro nejedly a dnes sotva něco vzaly do úst. Kousek od nich byla hospoda. Mařenka vylovila z kapsy poslední minci, která stačila akorát na jednu jitrnici. Spravedlivě se rozdělili a šli dál. Už se stmívalo a děti se začaly bát. „Koukni Mařenko, tamhle je železniční stanice! Svezeme se do vesnice. Rychle, vlak za minutu odjíždí!“ Děti doběhly vlak, nastoupily, sedly si do jednoho kupé a usnuly.
Byla už úplná tma, když vlak zastavil. Mařenka zatřásla Jeníčkem a oba vyběhli ven. „Kde to jsme? Tohle není naše vesnice!“ ptá se Mařenka. „Co budeme dělat?“ Jeníček vleze do zastávky a vítězoslavně se usměje. „Jdeme tudy!“ Dlouho chodili lesem, bloudili a utěšovali se představou, že už každou chvíli se objeví jejich vesnice a budou doma. Krátce po půlnoci se objevilo auto a odvezlo děti neznámo kam. Po urputné cestě lodičkou, křovím, trním nebo prudkou strání, kde neviděly ani na krok, se ocitly ve sklepení jakéhosi domu. Byla zde tma a zima, a tak si děti oddychly, když se vymotaly z bludiště ven.
A co víc, uviděly chaloupku celičkou z perníčků. „Konečně se najíme!“ radoval se Jeníček. Ulomil pro každého kousek a pustili se do hodování. Vtom se ale z chaloupky ozval hlásek: „Perníčku, perníčku, kdo tě to loupe z mého domečku?“ Děti začaly volat: „To vítr, větříček, nebeský synáček!“a jedly dál. Tu se dveře chaloupky otevřely a z nich vyšla stařena. Zvala děti do své chaloupky a tvářila se přitom velice přátelsky. Jenže ve skutečnosti to byla zlá čarodějnice a chtěla děti sníst. Jeníček i Mařenka byli rádi, že si konečně odpočinou, lehli si na slamníky a spali až do poledne. To je probudila ježibaba, zavřela Jeníčka do systému podzemních chodeb a Mařenku nutila tvrdě pracovat; klestit jakési roští, či co. Zato je pořádně vykrmovala, přenechala jim celé prase právě upečené na ohni. Mařence se to ošklivilo a říkala: „Fuj, nechci vidět až nás bude čarodějnice opékat nad ohněm a krájet na kousky.“ Ale Jeníček se nenechal dvakrát pobízet a snědl celé tučné prase sám. Večer povídá Mařence: „Dneska v noci utečeme!“
Děti tiše jako myšky vyskočily oknem z chaloupky a uháněly přímo k řece. Měly štěstí, loďka byla připravena, a tak do ní huply a pádlovaly. Modré světlušky jim svítily na cestu. Zanedlouho se řeka rozdvojovala. Jeníček s Mařenkou honem nevěděli kudy, a tak jeli pořád rovně. Světlušky zhasly a domov pořád nikde. „Asi jsme špatně, Jeníčku.“ Hbitě obrátili loď a zamířili zpět. Jenže ježibaba také nelenila. Jakmile zjistila, že jsou děti pryč, oprášila svůj motorový člun a hnala se za nimi. Děti sice už z dálky slyšely motor, ale poněvadž byla mlha, všimly si stařeny, až když je měla na dosah ruky. Strašně rozčilená strhla Jeníčka s Mařenkou k sobě a zamkla je se slovy: „Však si vás upeču a sním!“
Ráno si ježibaba zavolala Mařenku a přikázala jí: „Vlez do pece a vyzkoušej, jestli má tu správnou teplotu!“ Mařenka však poznala, že už jí chce čarodějnice upéct a sníst. Proto chytře řekla. „Já nevím, jak se to dělá. Ukaž mi to!“ Babice hubovala, ale strčila hlavu do pece, a vtom do ní Mařenka tak drcla, že ježibaba spadla dovnitř. Mařenka zabouchla dvířka a zastrčila petlici.
Pak zavolala na Jeníčka, a když se obě děti v chaloupce trochu porozhlédly, objevily spoustu perel a drahokamů. Těmi si Jeníček naplnil kapsy a Mařenka si nabrala plnou zástěrku perníčků. Vesele se vydali na cestu domů. Najednou jim všechno kolem připadalo známé. Rozběhli se tedy rychleji a za chvilku uviděli jejich domek. Vběhli do světnice a padli otci kolem krku. Ten měl velkou radost, že Jeníčka s Mařenkou zase vidí. Děti mu pak ukázaly své poklady a od té chvíle bylo po nouzi a bídě, žili pospolu jen a jen v samých radostech. A jestli ještě neumřeli, tak tam šťastně žijí dodnes.

Kontrolní otázky k textu
a) Co měli Jeníček s Mařenkou na nohou, když utíkali po vodě z perníkové chaloupky?
b) Co svištělo přes potok (a občas do něj zahučelo)?
c) Co v pohádce chybí?

Bětka, MK


Copyright © K, Vąechna práva vyhrazena ®
Kontakt na administratora: admin@blanik.info
Stránky jsou pokud moľno tvořeny podle kritérií XHTML 1.0 Strict, jsou CSS validní a splňují kritéria přístupnosti Dogma W4.